Den první - odlet: Na registraci se dostavte dvě hodiny před odletem, tj. o 16:35 hod. Prosím buďte presní !” Až na to, že letadlo podle letového rozpisu mělo odlet až v 16:55 hod. No, koupil jsem si SMS lístek, protože platí i pro batožinu a platí dostatečně dlouho, sedl jsem na autobus, přestoupil na stanovené zastávce a nakonec jsem byl na letišti. Bylo ještě před 16:00 hod, tak jsem se postavil tak abych nezavazel a čekal kdo bude mít pravdu, cestovka nebo aerolinky. V hale možná byla klimatizace, ale dimenzovaná na přecházející poměry, takže dusno. Tak sem zase vylezl ven a dal si na vyhrazeným místě cigáro. Na lavičce tam ležel bezdomovec. Z haly vylezl státní policajt, perfektně ustrojenej a sportovní typ, mají tam všude kamery, a slušně toho bezďáka požádal, že pokud nikam neletí, aby vstal a opustil ten prostor. Bezďák se postupně sbalil, pomalu vstal a odpajdal. Policajt spokojeně odešel, na to za chvilku se bezďák taky spokojeně vrátil, ale tentokrát si nelehl na lavičku, ale prohnaně se uložil těsně za vchodový vrata. Asi tam neviděly nejenom kamery, ale ani policajt, co se za chvilku vrátil. Vyšel ze vchodu, ale neohlédl se za sebe, a tak spokojeně přepochodoval okolo na zemi ležícího bezďáka. Zavládla oboustranná spokojenost. Pravdu měly aerolinky, i když jenom částečně. Podle nich pokud je odlet o 16:55 hod., tak mají otvírat odbavení o dvě hodiny dřív. Ale teďka ne. Už bylo 17:10 hod. a furt nic. Kvanta čekajících začaly nervóznět, a v tom najednou otevřeli jednu přepážku. Pro cca 200 lidí to byla odvaha. Dav se hnal k té přepážce, statní muži razili cestu slabším ženám v závěsu a ty zase vlekly za ručičky namáhaný na hranici limitu svoje děti a každý za sebou ještě vlekl svůj kufr nebo aspoň kufříček na neposlušnejch kolečkách. Hrozilo tam ušlapání davem nebo aspoň přejetí dítěte kufrem. Titanic hadr. Toho jsem se nehodlal zúčastnit, nepotřebuju, aby mě nějakej vidlák rejpal loktem do žeber, a tak jsem se v pohodě doloudal na konec řady. Dyť beze mne neodletí, snad. Vtom otevřeli druhou přepážku, asi se už dost nasmáli u sledovacích monitorů, tak jsem tam zamířil v klidu a pohodě. Přede mě se na posledních metrech k přepážce vecpali jenom dvě rodiny s vytřeštěnejma očima, tak ať si jdou, kakal je havo, je eště hodina do odletu. Když přišlo na mě, položil jsem kufr na pás tak, aby se slečna co seděla za přepážkou nemusela skoro válet po zemi jako v případě přede mnou, kdy dali kufry na ležato a rukojetí opačným směrem než byla ona. Dal sem ho na stojato rukojetí k ní, ať má kam dat průvodku, sejmul obřadně klobouk a podal jí pas. Váha ukázala 17,8 kg, ach jaj, teď to začne, nadváha. Nezačalo. Slečna se usmála, podala mě pas s palubním lístkem, já jsem poděkoval a odlehčeně odtud vypadl. Hodná holka, a to ještě nebylo všechno. Měl jsem v mobilu půdorys toho letadla, tak jsem se hned podíval kam to mám, a měl jsem místo u okna za křídlem. Ideální flek. Začal jsem si ty lidi tam dělit na “vpřed soudruzi hlava nehlava!” “A co teď dál ?” a “klídek, je ještě hodina do odletu !” Někteří se od zavazadlového odbavení hnali dál k bezpečnostní kontrole nevěda, že tam odsud se naspátek už živí nedostanou. Já jsem si ještě zašel pokouřit, čekal mě přece absťák. Až potom jsem zašel ke kontrole. Všechno jsem vyložil, i z kapes, i klobouk i moje šráky, do hája. Musím si sehnat celoplastovej opasek. A dat jsem tam musel aj moju mnohokapsovou vestu, tak jak byla, bez vytahování věcí z kapes (a že jich tam bylo požehnaně, proto jsem si ju bral.) Prohnali to všechno tunelem, venku ještě vyzkoušeli, jestli zapalovač funguje a co je v krabičce s cigaretama. Ten můj standardní zapalovač tvarem může připomínat pistoli, tak jsem ho radši dal do kufru k 9 balíčkům cigaret. Deset ne proto, že jsem měl jedny v kapse a kdybych jich měl v kufru karton, už by to bylo nad 200 ks limit. Prošel jsem slavobránou s gaťatama v hrsti, ale nikdo se nesmál. Brána ani necekla, dyť ani neměla proč. Zato za mnou maminka bránu rozezněla a dokonce i její asi 4 letý dítě vzápetí taky. Proč, to nevím. Prostor pro už zkontrolovaný lidi a z něho vedoucí brány k letadlům jsou v BA ještě zpestřený fotkami hasičů v životní velikosti v různejch typech zásahového oblečení a specielní bránou pro odchod mimo státy Schengenu. Je bokem. Nechtěl jsem tam fotit, protože před bezpečnostní kontrolou byl nápis zakazující focení a nikde dál nebyl zase zrušenej - toť zvyk ze silnic. Tam následovala další pasová kontrola, potom jsem byl vpuštěn do odděleného prostoru cca na úrovni terénu. Všechno předcházející bylo na horním poschodí. Lidi typu Vpřed soudruzi se hnali dál. Tam jim byl odebrán palubní lístek, ze kterýho jim jenom zůstal urvanej ústrižek od zavazadla a číslem sedadla, a lidi postoupili dál. Dál do úzké, nevětrané, pouze na průchod navržené a ze všech stran prosklené chodby, kde čekali na smrt upečením sluncem nebo na přistavení letadla, jinam už bez lístku nemohli, zatímco já jsem našel kuřáckou kavárnu odkud jsem na ně za 2 € měl nerušenej klimatizovanej výhled s kávou a cigaretou. Byli tam zavření po dobu dvou mejch pohodovejch cigaret. Když jsem konečně uviděl, že skupina zoufalejch propocenců se dala radostně do pohybu, ještě do odletu bylo 15 minut. Dopil jsem si kafe a šel za nima. Taky mě roztrhli palubní lístek, ale prošel jsem bez čekání zasmrádlou chodbou rovnou na plochu letiště, a tam už stálo to letadlo. Lidi se před ním mobilama honem fotili a nastupovali. Nastoupil jsem jako poslední a ještě pořád bylo času dost na odlet. A tím moje radostný chvíle skončily. Na mým místě u okna už sedělo jakýsi děcko. Zapla mě vzpomínka na tatzina, když jsme jeli na výlet vlakem do Drážďan a po nastoupeni v noci do vlaku v našem místenkovým kupé se už rozvalovali nějací smradi. Už jsem se smířil s tím, že do Drážďan budeme stát na chodbičce, ale tatzin rozvalil ty litaci dveře na kupé, rozsvítil tam a začal řvat „Herauss, los, los, schneller" i cosi dalšího a ti smradi s vytreštěnejma ocima vystartovali ven z kupé jak namydlenej blesk. „Takhle se na ně musí, na ty svině německý“ řekl udejchanej tatzin a v pohodě sme si sedli. Ja jsem v tomto případě jenom s usměvem ukázal jakymusi kolohnátovi co seděl u uličky můj ústřižek letenky a ten tu svoju dcérečku za jejich plačtivejch protestů vytahl od okna. A tehdy jsem ho rozpoznal. Byl to jeden z těch blbců, co mě úplně zbytečně v poslední vteřině předbíhali, když otevřeli tu druhou přepážku. Usadil jsem se, vytahl kameru, že si natočím start, a od toho okamžiku ten malej bastard ječel, že chce k oknu tak, že nebylo ani slyšet hlášení o připoutání se. Napřed jsem to ignoroval jsa si vědom svých práv, ale když začal ten fracek aj kopat okolo sebe, slušně jsem požádal toho jejiho autora aby ju uklidnil. Marně. Seděla jich tam celá řada aj přes uličku, celá rodina debilů od Žiliny podle nářečí, a jejich stará za uličkou začala „veď nech ju tam pustí !“ a začala hulákat sociální lyriku, že nechcu pustit jejich decko k oknu a co su to za člověka, co ani děcku nedovolí…celý rozvíjející se sociální litánie ječivým hlasem pavlačové bojovnice. Bejt to ve vlaku, snad jo, ale - ale sral to pes, dole už byly vidět jenom mraky, co tam uvidím, mám se dvě a půl hodiny nervit a nechat okopávat, tak sem toho jejich debila pustil k oknu. Myslím, že by mě letuška aj tak požádala, abych to děcko tam pustil, aby měla v kabině klid. Marný naděje. Každejch pár vteřin „ocinoooo, pozri sa, tam dole je svetielko !“ Ocino ani kdyby chtěl tak ho neuvidí ze sedadla u uličky a kromě toho tam to debilče mělo v tom okně zapasovanou hlavu na celou plochu. A tak to šlo furt. K uzoufání, ale nebylo ani kde si uzoufnout. Konečně klesání na přistání, krásně hladký, lidi nevím proč zatleskali a to sme teprve dotkli země v rychlosti okolo 300 km/hod. Asi to viděli někde v kině. Já bych tleskal až když to bezpečně zastaví, když už. Skoro každý letadlo, když už se rozbije, tak o zem nebo o vodu. Moje utrpení skončilo. Polámanej, okopanej, zblblej z neustálého pokřiku Ocinooo a v noci jsem se najednou octl v tunelu z letadla v Turecku. Vepředu se hnali ti Vpřed soudruzi, takže přeběhli i nenápadnou odbočku k záchodům. Já ne, je čas, dyť se ešte bude čekat u karuselu na kufry. Zasunul jsem prohnaně můj Huawei Ascend 7 do náprsní kapsy vesty za pas tak, aby objektiv kamery trčel těch potřebnejch pár milimetrů nad ním, že si natočím karusely s kuframa, halu a tak, ale hlavně pro jistotu, kdyby můj kufr byl nějak poškozenej. Ale jak se později ukázalo, asi jsem se dotkl dotykového display mobilu a ten prostě přestal nahrávat. Na kufry se chvilu, asi 10 minut čekalo, ale potom se už začaly valit. Je až s podivem jak si lidi myslí, že zipsovej uzávěr kufru s nějakým směšným číselným zámkem je dostatečnej. Na jeho otevření postačuje obyčejná propisovačka a uzavře se znova jako zips bez jakýchkoliv známek vniknutí nebo poškození za dvě vteřiny. I tady se na karuselu objevilo několik doslova rozmlácenejch plátěnejch kufrů se zipsem a několik celejch, ale s otevřeným zipsem, ze kterejch visely různý hadry. Nakladači asi neměli moc času se babrat se zavíráním nebo se na to prostě vykašlali. Můj kufr se opozdil, asi dlouho odolával, ale vydržel. Samsonite vydrží. Vzal jsem kufr, protlačil se do středu stáda, protože nás čekala obávaná vstupní kontrola. Ale chlapík v kukani nám s úsměvem akorát oštemploval pasy a pochodovali sme krásně čistejma halama s perfektní klímou dál k další kontrole. Namátkovej odchyt před opuštěním haly. Boxy s podezřívavejma xichtama. Zalezl jsem do stáda, zharmonizoval krok abych nevyčníval, sklopil hlavu, vypl světla a splynul. A prošel. Vylezl jsem ven - a rána rovnou do čenichu. Teplota asi 35°C a vlhkost 100%. A rovnou před příletovou halou stálo v řadě vedle sebe asi 70 stánků a nad některejma byly názvy cestovních kanceláří. Tam stály i dámy nebo spíš holky, ktorý po nehlédnutí do voucheru a jejich seznamů usměrnily cestujícího kam dál. Podotýkám, že to všecho se dělo potmě, akorát u některejch stánků měli nějaký svetýlko aby na ty seznamy viděli, a to všechno probíhalo za neustálýho řevu startujících letadel asi 50 m daleko. Na mě ta holka zakřičela - a jinak ani nemohla - abych šel doleva a malej autobus č. 14. Vyrazil jsem udaným směrem, a tam stálo autobusů, minibusů a mikrobusů jak v servise na příjmu, a všechny bílý, po obou stranách čehosi jako molo kolmo na břeh. Nekolik z nich mělo za sklem název té mé cestovky, ale kam kterej jede nebylo možný zjistit. Tak sem vytahl zase ten voucher a obrátil se na prvního človíčka v bílé košili. Bílá košile a černý kalhoty jsou tady cosi jako uniforma zaměstnance. A ten človíček byl akorát ten můj řidič. Sláva. Můj kufr dal dozadu, byl to Mercedes Sprinter, a šel dál ven kouřit a já taky. Dokouřili jsme, šofér vlezl za volant, jo, motory všech těch busů na tom parkovišti v tom teple, dusnu a bezvětří bežely naprázdno, smrad jak v tunelu, ale to proto, že ve všech běžela klíma. I tom našem bylo jak v ráju. Potom přistupila ta holka ze stánku a měla krátkej proslov, z kterýho vyplynulo, že naše delegátka tady dneska není ale zítra přijde. Dala každýmu tureckej turistickej pas vydanej tou jejich cestovkou a v každým už bylo jméno a data. Ochrana osobních údajů na kriminál. Teď trochu odbočím: za 2. války měli němečtí piloti v Africe u sebe pas napsanej v pěti jazycích - arabsky, turecky, fársí a nevím jak ještě - kde psali, že pokud majitele tohoto pasu dopraví k německé armádě, dostanou odměnu. Bylo to napsaný spíš tak orientálně květnatě, ale prej to drtivé většině pilotů, pokud je Arabáci našli, zachránilo život. Za slíbenou odměnu je dokázali zachránit, případně vyléčit, ukrýt a nakonec propašovat přes frontovou línii k Nemcům a tu odměnu doopravdy dostali. Byla v britskejch librách a až dlouho po válce se ukázalo, že byly falešný. Ale byly tak dobře udělaný, že byly v oběhu ještě dlouho po válce, protoze jedinej úřad, kterej je dokázal rozeznat, byla Anglická banka, a kdo by to riskoval je tam posílat, lepší bylo s nima zaplatit. Konec odbočky a prvního dílu. A tady je link rovnou na pokračování Turecko 2.html